Vracela se domů a bílý kulatý měsíc jí svítil na cestu.Nevadilo jí,že jde sama černou ulicí.Nespěchala,protože neměla strach.Dokonce už se ani neotáčela,jestli za ní někdo nejde,jakoby zmizeli všechny obavy,že se jí může něco stát.
Sníh na zledovatělé cestě se pod svitem pouliční lampy kouzelně třpytil,jakoby kráčela po stříbrném koberci.I přes ten ledový vítr,co jí foukal do tváře a zmrzlé ruce,které schovávala v kapse jí tato malá krása zahřála u srdíčka.
Pod tmavou kapucí svítili blondaté vlasy,v uších jí hrál oblíbený song a cítila se volná,silná jako nikdy před tím.Je to jen maličká osůbka,žijící na obrovské planetě,ale ted má pocit,jako by ji skoro patřil svět.Našla to,co hledala a má pro co žít.
Prochází kolem temného hřbitova.Černých křížů si nevšímá,pak ale jen pohlédne na osvícený kostel a mráz jí přejede po zádech.Přece jenom…je sama a prochází kolem místa mrtvých.V očích se jí objeví jiskra strachu.Musí se ohlédnout kolem sebe,ale pak si jen tiše oddychne a pokračuje dál směrem k domovu.Nechce se bát samoty,tmy a černé noci,vzdyt až ted,když jdou ostatní spát,má pocit,že může konečně žít…
